Historie města Uherský Ostroh

Bohatě osídlené úrodné místo v Dolnomoravském úvalu bylo již v dobách pravěku – starší doby kamenné. Později, v reném středověku, tudy procházely obchodní stezky a k odpočinku obchodních karavan a k jejich přenocování tu vznikla osada jménem Stenice. O dvě století později, za vlády Přemyslovců, tu byl vybudován hrad, který sloužil jako částečná ochrana obchodní stezky, která pod ním procházela. První písemná zmínka o této vodní pevnosti na ostrově mezi dvěma rameny řeky Moravy, pochází z roku 1275. Osada s hradem tu byla za husitských válek jihomoravským centrem husitských vojsk, která odtud podnikala loupeživé výpravy do okolí. Husité napadali katolická církevní sídla a toto panství si udrželi i za vlády Jiřího z Poděbrad.

Město zaznamenalo největší rozkvět po roce 1511, tehdy panství vlastnili páni z Kunovic a kromě rozkvětu řemesel tu byl zcela přestavěn vodní hrad na renesanční zámecké honosné sídlo. Bitva na Bílé hoře znamenala konec rozkvětu zámku i města na dlouhou dobu. Následovala třicetiletá válka a Jan Bernard z Kunovic musel emigrovat. Jeho syn Jan Dětřich stál v čele vlády v Kasselu a později jej císař Leopold I. povýšil do hraběcího stavu. Smrtí Jana Dětřicha z Kunovic rod pánů z Kunovic vymírá, ovšem díky jeho dceři mezi jeho přímé potomky patří například bristský princ Charles.

Po bitvě na Bílé hoře se stli novými vlastníky panství Lichtenštejnové. Kromě zámku a města Uherský Ostroh vlastnili také 27 okolních obcí. Knížata z Lichtenštejna panství vlastnili zhruba 300 let. Město bohužel nebylo středem pozornosti Lichtenštejnů, nebylo totiž jejich městem sídelním. Bylo tu pouze středisko místních podniků, tedy panský dvůr, pivovar, mlýn, pila a palírna. Zámek sloužil pouze jako sídlo vrchnostenské správy a začal chátrat. Lichtenštejnové využívali zámek pouze sporadicky k občasným krátkým pobytům. Hospodářskou stagnaci a rozvrat města způsobily i četné živelné pohromy a válečné útrapy za třicetileté války a válek s Turky. Město bylo dvakrát celé vypáleno, bylo vypleněno Turky a Uhry a velké škody zažilo i při vpádu Pruských vojsk v roce 1757. Značné škody napáchal i rozsáhlý požár v roce 1762 a několik velkých povodní.

Město mělo po staletí typický řemeslno-zemědělský charakter, většina obyvatel byli vinaři, sadaři, chovatelé dobytka a téměř každý kromě zemědělské činnosti ovládal i některé řemeslo. Nejrozšířenějšími řemesly byly krejčí, kožešníci, bednáři a barvíři a výrobky se ve městě podávaly na trzích. Ve městě vzniklo také velké množství hostinců a vinných sklepů díky rozvoji vinařství.

Výhodná ostrovní poloha města však nakonec byla překážkou pro jeho další expanzi. Město se nemělo kam dále rozrůstat, v podstatě prosperovaly pouze vrchnostenské podniky Lichtenštejnů a nově modernizovaný válcový mlýn bratří Mayů. Bratři Mayové se také zasloužili o prosperující pilu na vodní pohon a dokonce nechali instalovat turbínu s generátorem stejnosměrného proudu a osvětlovali mlýn, cukrovar a pak také synagogu, kostel a veřejná prostranství města.

Začátek dvacátého století však znamenal pro město hospodářskou stagnaci v důsledku celosvětové hospodářské krize. Až po 2. světové válce se mohlo město dále rozvíjet, stalo se sídlem okresního soudu a střediskem mnoha úřadů – notářského, katastrálního, lesního, berního a dalších.

Co bylo pro město Ostroh typické, byla velká část židovského obyvatelstva od poloviny 15. století, kdy byli Židi vypovězení z mnoha moravských královských měst. Ve městě v polovině 19. století již žila přibližně polovina obyvatel města  židovského původu. Židi si tu ustanovili samostatnou politickou obec židovskou s vlastní volenou samosprávou. Většinou se živili řemesly a z větší části půjčováním peněz a ve městě se zasloužili o čilý obchodní ruch. Krutý konec židovskému obyvatelstvu však přinesl nástup Adolfa Hitlera k moci. Po obsazení republiky fašistickými vojsky byli zdejší Židé zbaveni veškerých práv a majetku a 18.1.1941 přemístěni do sběrného ghetta v Uherském Brodě. Odtud byli postupně deportováni přes Terezín do německých vyhlazovacích táborů. Staletá existence židovské komunity je tak dnes připomínána pouze hřbitovními náhrobky na židovském hřbitově v Ostrožském Předměstí, a dokládá tak, více, než kde jinde, hrůzy fašistického režimu.